ČESKÝ STŘELECKÝ SVAZ, z.s.

Naše australská dobrodružství

Zdroj: Kalina Ivan
Datum: 04.08.2008

4.8.2008 Naše australská dobrodružství (část první - cestování)

První dojmy z Austrálie a zážitky z cesty na MS

Naše australská dobrodružství.

(část první - cestování)

(s pomocí všech ostatních píše Ivan Kalina)

Dne 29.července roku 2008 ve 20hod.15.minut odlétá naše malá výprava za poznáním Austrálie, především jsme však vypraveni reprezentovat české střelectví na 23.mistrovství světa MLAIC ve střelbě z předovek.Výpravu na druhou stranu zeměkoule má na svědomí nejvíc Josef Těsnohlídek, k němu se přidal Radek Myslík, Karel Štěpánek,Ivan Kalina,všichni střílíme pistole a revolvery, a za puškaře bude bojovat Gusta Gráf. Na angličtinářskou zkušenou se s námi vypravila i Josefova vnučka Lucka.

Při odbavení na Ruzyni jsme problémy neměli, malý průšvih hrozil s Gustovým velkým kufrem, protože do té doby nikdo z nás netušil,že zavazadlo k běžnému odbavení nesmí mít více než 30 kilo(a to už jsme párkrát letadlem letěli a dokonce jsme předem vše kolem zavazadel a zbraní řešili s příslušnou leteckou společností), ale úředníci byli vstřícní a odbavili nás nakonec včas a bez komplikací.

První cíl byl jihokorejský Soul. Let trval 10 hodin, uletěli jsme vzdálenost 8500km na východ. Při přistání bylo v Soulu 13h.15min., na mých hodinkách bylo 6.15 ráno našeho času.

Protože odlet do další destinace,Melbourne, je až za 6 hodin, musíme vydržet v tranzitu.

Jsem jediný kuřák ve výpravě, tak jsem se vydal hledat útulek pro kuřáky. Letiště je obrovské,ale kouřit lze jen v jedné malé restauraci a ve dvou speciálních místnostech, z nichž jedna byla právě v rekonstrukci. Tu správnou kuřárnu jsem s pomocí kamarádů nakonec nalezl, tak pokuřuji doutníček a snažím se o pár poznámek z cesty. Po dlouhé bezesné noci v letadle mi to však vůbec nemyslí. Možná je to i tím, že v kuřárně je tak nahuleno, že mi jednoduše chybí kyslík. Nevydržel jsem tam ani deset minut!

Krátce před odletem jsme pojedli v KFC jemně pikantní kuřecí kousky a spěcháme nekonečnou chodbou snad dva kilometry dlouhou k nástupní bráně č.21. Do poslední chvíle netušíme, jaké tam čeká překvapení.

Korejská letová úřednice nás už netrpělivě vyhlíží. Policie totiž asi nějakým nedopatřením objevila, že se do letadla mají naložit i naše kufry se zbraněmi a rozhodla se nedůvěřovat pečetním nálepkám české policie a udělat svoji kontrolu. To bylo asi 15min.před odletem letadla, většina cestujících již byla na palubě.

Po chvíli zmatků, kdy jsme jak chudí příbuzní stáli před přepážkou a nikdo pořádně nevěděl, co po nás chtějí, přifrčel letištní elektrovozík, naložil Gustu a někam s ním zmizel. A tím odjely i dvě třetiny našich znalostí angličtiny (ta třetina zbývala na Lucku). Širokým oknem jsme koukali na letadlo a promýšleli všechny možné katastrofické scénáře. Za chvíli nám sebrali i pasy, pak klíče od kufrů a naše nejistota se prohlubovala. Letadlo naložené ostatními pasažéry čekalo.

Asi 20 minut po původním termínu odletu vidíme oknem, jak naše nepřehlédnutelné a nezaměnitelné kufry se zbraněmi vezou k letadlu. Nálada se hned zlepšila a když po chvíli přiběhl i schvácený Gusta, mohli jsme nastoupit. Pro jistotu nám ještě u dveří do letadla dvě korejské policejní děvy udělaly osobní prohlídku a sedáme do sedadel. Odlet byl zpožděn o 40 minut.

A jak tuto epizodu prožíval Gusta?

Když se letištním elektrovozíkem řítil přes celý letištní komlex někam do suterénu a jen koukal, jak lidé uskakují z cesty, do smíchu mu moc nebylo. Poslední úsek byl pro vozík neprůjezdný a Gusta byl průvodkyní v uniformě donucen k běhu (přímo úprku) do kontrolní místnosti policie. Tam uviděl naše kufry, a bylo mu jasné, že dál se neletí. Jeho již tak vystresované nervové soustavě nepřidal ani nepřiměřeně velký houf policajtů, kteří tam na něj čekali.

Gusta musel podstoupit pracné vysvětlování, předkládání průvodních dokumentů a nakonec, když přinesli i naše klíče, tak prohlídku všech kufrů a fyzickou kontrolu zbraní. Paradoxem jistě bylo, že naše kufry měly stále neporušenou pečeť policie z Ruzyně. To ovšem korejské policii nic neříkalo, možná nevěří ani personálu na vlastním letišti.

Gusta se za nás za všechny silně zapotil, ale korejského úředně-policejního šimla zvládl rychle a s přehledem. Náš poslední rekord ve zdržení letadla i cestujících (Finsko 2006-cca 60min.) tak překonán nebyl.

Tento druhý let již směřuje na jih, je dlouhý opět 8500km a trvá 10hod.30min.

Bohužel jsme nezaregistrovali přelet rovníku, tak se necháme pokřtít někdy příště.

Obě cesty operovaly Korejské aerolinie spolu s ČSA, letadlo AIRBUS A-300.

Let byl mimořádně klidný, posádka perfektní, profesionální chování.

Z Prahy do Melbourne jsme ve vzduchu strávili celkem 21hodin, uletěli jsme 17000km.

Celkem jsme na cestě proseděli nebo prostáli více než 40 hodin.

Co Air Korea servíruje pasažérům k jídlu?

V obou případech nabídka stejná. První možností bylo hovězí maso v kouskách

s omáčkou a bramborem, houska, máslo z Moravy a zákusek. Protože jsem si to dal poprvé,podruhé jsem volil změnu. To jídlo je něco typicky korejského, jmenuje se "BIBIMBAB" a letušky k tomu podávaly vytištěný návod. Bez něj by si s těmi mističkami a pytlíčky neznalec poradit nedovedl. V misce je sekané rybí maso, několik druhů zeleniny, kousky patyzonu a možná ještě něco. Největší kopeček byl ze zelené mořské řasy, která chutnala slaně a byla silně cítit po rybách. Rýže, ochucená pálivou pepřovou pastou, sezamovým olejem a zamíchaná s ostatními částmi jídla v misce se ještě nechala jíst. Ale polévka z té smrduté řasy, kterou podávali samostatně, se pozřít nedala. Příště zůstanu u hovězího, ikdyž jej moc nemiluju.

Jsme v Austrálii.

Letadlo přistálo na letišti v Melbourne 31.července v 7.35 ráno místního času.

Na mých hodinkách je 23.35 českého letního.

Austrálie nás vítá východem slunce do nádherných červánků, jen nevím, jestli to byl někdoz nás schopen vnímat. Únava z cesty již byla mimořádná.

Vyzdvednutí zavazadel, kontrola zbraní australskými úředníky a převzetí auta z půjčovny trvalo celé dopoledne.

Ještě že australané byli velmi vstřícní a korektní, problémy nedělali a navíc nám přáli mnoho úspěchů.

Mnoho jiných pasažérů našeho letu to tak jednoduché nemělo. Austrálie přísně zakazuje mimo drog a podobných věcí také dovoz jakýchkoli potravin. A kdo to nerespektoval, potkal se s šikovným psem, vedeným na vodítku australskou policajtkou, a rychle ztratil jistotu.

Viděli jsme například jednu dámu, která měla v kufru pár balíčků ani nevím jakých potravinových zajímavostí, ale hlavně měla velmi kyselý obličej, když jí vyměřili 5000 dolarů pokuty. A vše zakázané šlo samozřejmě do popelnice.

Naložili jsme vypůjčený mininus zavazadly a podle rady na informační přepážce zamířili k nejbližšímu motelu. Následná horká sprcha a čistá postel byly učiněným balzámem. Přiznávám, že jsem si už připadal jako po týdenním vojenském cvičení,taky jsem tak zaváněl. Košile šla rovnou do koše.

Malé překvapení zažil Josef při otevření kufru. Již věří, že tlakové nádoby do zavazadel v letadle nepatří. Pěny na holení měl totiž plný necesér.

Z krátkého zdřímnutí před večeří se vyklubal spánek podobný bezvědomí. Gusta s Luckou,

kteří neodolali a šli hned na procházku do města, nás ani nemohli vzbudit.

První večeře na australském kontinentě.

Na recepci motelu jsme zakoupili lístek na tramvaj (3,50 na 2 hodiny) a vyrazili hledat restauraci. Melbourne je veliké město. Tak dlouhatánské ulice jen tak nevidíte. Ještě že mají tramvaje. Vystoupili jsme někde u centra a hledali. Zaujala nás čínská restaurace, kde měli náhodou i volný stůl. Jídelní lístek byl bohatý, ale jak si vybrat, když názvy jídel byly jen anglicky a čínsky? Karel se pokouší zvolit jídlo po vzoru Vlasty Buriana (zakrejete názvy jídel a vybíráte dle ceny), ale nakonec všichni volíme víceméně náhodně. A to napětí,co nám vlastně přinesou. Gustovy osmažené kousky vepřového vypadaly lákavě, naše kachna po Kantonsku také nutila slinu na jazyk. Ochucení jídel jistě lahodí asijským jazykům více, než našim středoevropským, ale najedli jsme se všichni s chutí. Gusta dokonce v rámci potřeby trénovat zraněnou ruku snědl maso i rýži čínskými hůlkami.

Naše vědecké pokusy u protinožců.

Večeře nás příjemně naladila, tak jsme se s Josefem a Karlem rozhodli vyzkoumat, jak je to u protinožců se zemskou přitažlivostí. Že nestojíme na zemi hlavou vzhůru, to už víme. Ale jak je to s vodou ve výlevce? Chtěli jsme zjistit, zda voda vypouštěná výlevkou vytváří výr levostranný nebo pravostranný. Opakovanými pokusy bylo námi dokázáno, že "voda ve výlevce se chová jako naši politici-kam se zatočí, tam se točí"(cituji Karla).

Vyrážíme do Adelaide.

Ráno 1.srpna jsme naskládali objemná zavazadla do vozidla a vydali se na malou cestu po jižní Austrálii.

Do Adelaide je to necelých tisíc kilometrů na západ, prvním naším cílem je však městečko Seymour, asi 100 km severně od Melbourne. V tomto městečku má být malá továrna, vyrábějící jen historické a netypické nábojnice a střely.

Po výjezdu z města začalo naše první seznámení s koloritem krajiny. Zde je poměrně husté osídlení, v mírně zvlněném terénu je spousta zemědělských usedlostí(farem). Chovají se zde obrovská množství ovcí, také koně a hovězí dobytek. A všudypřítomní papoušci a v podvečer i stáda klokanů na pastvě potvrzují, že jsme skutečně v Austrálii.

Továrnu na nábojnice jsme našli bez problémů. Majitel byl nejdříve velice překvapený,že jsme podle adresy na staré krabičce od nábojnic dokázali přijet, ale pak se nám věnoval s radostí. Prohlídka celé výroby nábojnic byla fascinující. Střely a zejména nábojnice do historických nábojových zbraní jsou vyráběny na strojích, z nichž většina pochází z doby vývoje a vzniku daného náboje. Některé lisy a obráběcí stroje mohou být i sto let staré. Majitel je postupně sháněl po celém světě. Nežli z pásu plechu vznikne hotová nábojnice, projde postupně mnoha jednotlivými operacemi tváření a obrábění.Výsledný výrobek je pak velmi kvalitní.

Majitel se nám pochlubil i svými loveckými trofejemi. Vedle australského třímetrového krokodýla stál veliký lední medvěd od kanadských eskymáků, na zdech visely všemožné trofeje z Afriky i z Evropy. Bylo jasné, že lovec zcestoval již celou zeměkouli.

Odpoledne vyrážíme na západ směr Adelaide. Po cestě se budeme kochat krajinou, vstřebávat nové pocity z pro nás exotických míst a těšit se na další zážitky. Do Adelaide, dějiště 23.mistrovství světa, plánujeme dorazit třetího srpna odpoledne.

Jak je to tady s počasím.

Hned první den jsme se přesvědčili, že zimní období, které tady právě vrcholí, dokáže i přes teploty nad nulou velmi zaskočit. Ranních pět stupňů se do odpoledne vyšplhá i nad deset. Ale stálý všudypřítomný vítr a občasné dešťové přeháňky vyženou z těla všechno teplo a máme pocit, jako by bylo deset pod nulou. Naše oblečení se od počátku ukázalo nedostatečné a snad nás od nežádoucího nachlazení zachrání rychlý nákup spodního prádla a teplých čepic. Když je člověku zima, jde frajeřina stranou!

Protože je tu po většinu roku velmi teplo (běžné jsou letní čtyřicítky), pokoje na hotelech a motelech se zimou moc nepočítají. A tak při vstupu do motelového pokoje vůbec nemáte pocit teplotní změny. Jak je venku, tak je i vevnitř. Elektrické teplomety sice postupně zvýší teplotu v místnosti, ale do pokoje fičí vítr mnoha otvory a zima je tak stále. Spát nalehko skutečně nejde. A v koupelnách se tu netopí vůbec,tak si jistě dovedete představit tu radost s hygienou. Ještě že alespoň voda teče teplá.

Svérázně vyřešil otázku topení majitel motelu "ABODE" v městečku Bordertown, kde jsme spali druhého srpna. V postelích byly elektricky vyhřívané deky. Bylo to příjemné, ale jen potud,pokud jste nemuseli bosýma nohama stoupat na prochladlou podlahu nebo do koupelny.

Jak se jezdí v Austrálii.

Austrálie patří k zemím, kde auta mají volant v pravo a jezdí se po levé straně silnice. Kdo to ještě nezažil, prožívá si své. Stále máte pocit, že se spousta šílenců řítí v protisměru a divíte se, že nikdo nebourá. Takový obrácený kruhový objezd nebo členitá víceproudá křižovatka, to je pro zkušeného evropského řidiče vysloveně adrelinová záležitost. Naše vypůjčené auto řídí profesionální řidič Radek. A nutno říci, že se s řízením vlevo vyrovnal obdivuhodně rychle a vozí nás bezpečně a bez kopanců. Já bych to určitě tak rychle nedokázal.

A jak na nás působí osmihodinový časový posun?

Většina členů naší výpravy neměla s časovým posunem žádné zkušenosti. Kdo to neprožil, je většinou přesvědčen, že o nic nejde. Opak je však pravdou. Náš celoživotní biologický rytmus se jen tak ošidit nedá. Když tady máte jít spát, tělo má naučeno, že máte být čilý a vyspalý a vyrazit do práce. A když máte být čilý, tělo nechce rozumět tomu, že není čas na spánek a silně se brání. Já například už usínám ve správnou dobu, ale ve dvě ráno jsem vzhůru a do rána neusnu. A jistě si dovedete představit, jak pak vypadá celý den. Věříme však, že do týdne se nám biorytmus alespoň trochu srovná a na soutěžní dny budeme v pořádku.

Příští povídání bude již z Adelaide, kde strávíme většinu času a kde snad budeme mít i trochu lepší podmínky pro naše zpravodajství.

Zdravíme všechny přátele střelce i nestřelce.

Spolupracujeme