Naši nejlepší

ČESKÝ STŘELECKÝ SVAZ, z.s.

Vítězné loučení Luboše Opelky

Zdroj: Luboš Opelka
Datum: 19.10.2010

Vítězné loučení Luboše Opelky

Je konec, závodní ruch utichl a já jsem přijal poslední gratulace. Bylo to fajn. Život sportovního střelce je náročný, ale naštěstí delší než sportovní život např. atleta nebo gymnasty. Sám přesně nevím, jak budu střelbu dělat dál, ale i tak odchod do střeleckého důchodu je zvláštní zkušenost, kterou je zajímavě těžké zažít. Já sám to prožívám jako malou smrt.

Jedním z prvních gratulantů byl i pan Vladislav Šaňák (sportovní ředitel ČSS), který mne také navrhl, abych o tomto zážitku napsal. Rozhodl jsem se, že tedy popíšu průběh posledních závodů, které jsem zažil jako profesionální střelec.



Jednalo se o závod ve velkorážné terčovnici - Finále evropského poháru v Plzni. Do soutěže se nominuje dvacet nejlepších Evropanů v každé ze tří disciplín tzn. VT 60 leže, VT 3x40, StVT 3x20. Já jsem se nominoval na ležáka a standartku 3x20.

První závod ležáka jsem střílel v pátek. Počasí bylo ideální, zataženo, teplota sice nižší 14 stupňů, ale bezvětří. Tyto podmínky většinou znamenají vysoké výsledy.

Večer před závodem jsem byl na návštěvě u svého trenéra (Milana Bakeše) a řešil jsem závěrečnou přípravu na závod. Jsem typ střelce, který nikdy nechtěl střílet jen průměrně. Celý můj sportovní život jsem hledal svůj návod střelby bez ztrátových ran. V této disciplíně jsem dvakrát dosáhl absolutního nástřelu a tak jsem si přál i zakončit karieru stejně. Již den před závodem jsem si opakoval, že potřebuji pouze provádět každou ránu podle mého správného návodu, který mi zaručuje desítku. Vyměnil jsem svoji závodní hlaveň z MS v Mnichově, o které jsem nebyl přesvědčen, že je kvalitní a vzal jsem starou, která měla nastříleno 2400 výstřelů, což je považováno za hlaveň, která již není „bezpečná“ pro nejvyšší soutěže. Risknul jsem to a přesvědčil jsem se i střelbou v tréninku.

Závod začal nervózně, delší nástřel, šestnáct ran. Přemýšlel jsem o správném naladění, když jsem si připadal opravdu nastřelený, přešel jsem do závodu. Prvních deset ran jsem nestřílel moc přesně, ale i tak jsem dosáhl 100 bodů. Rytmus byl pomalejší a tak jsem začal i zařazovat odpočinek. Vyndal jsem tedy po deseti ranách z ramene a v mysli jsem si „přehrával“ správný návod na ránu. Po odpočinku jsem zasadil do ramene a odsušil dvě rány, ale ani jedna neodpovídala dobrému výstřelu. Levá ruka se zapojovala do střelby a práci na spoušti jsem neprováděl dobře. Opět jsem tedy sušil a upravil polohu. Závod mohl pokračovat. Při závodě nepřetržitě kontroluji čas a tak jsem si řekl, že musím střílet rychleji. I při sušení jsem prováděl rány rychle a tak jsem přešel do další položky. Odstřílel jsem dalších deset ran, ale bez stoprocentní jistoty a středových zásahů jsem střílel jen malé množství. Rozhodl jsem se tedy zrušit polohu a vstal jsem. Protáhl jsem si ruce, udělal jsem úpravu na řemenu, zkrácení o dvě dírky a po čtyřech minutách jsem zase zalehával do polohy. Poloha se zpevnila a získal jsem pocit, že poloha opravdu drží a jsem schopen pokračovat v rychlejším tempu. Začal jsem střílet rychle a velice přesně. Řada středových zásahů mne přesvědčila o správnosti polohy a postupu. Dokončil jsem třetí položku a začal bez přestávky čtvrtou položku. Věřil jsem si, ale čím déle jsem střílel, tím více jsem cítil potřebu odpočinku. Rozhodl jsem se, že ještě jednou vstanu a zruším celou fungující polohu. Zrušit polohu při takto rozjetém závodě (po 37 desítkách) se může zdát riskantní, ale já jsem se vždy učil v tréninku polohu rušit naprosto neplánovaně, třeba v době fungujícího střílení, abych zase uměl zalehnout a střelit jistou desítku. Doporučuji tuto dovednost všem, protože řada závodů je přerušena z nejrůznějších důvodů a tato schopnost je pak k nezaplacení. Zase jsem tedy zalehl a pokračoval dál. Střelba běžela poměrně automaticky a dobře. Dařilo se mi provádět rány správně a i zásahy odpovídaly. Když jsem však vystřelil čtyřicátou čtvrtou ránu, vše se změnilo. Uvědomil jsem si svoji touhu – zase střelit šestistovku. Chyba!! Srdce se rozbušilo a do té doby dokonalé soustředění bylo pryč. Už jsem myslel na to, že chci střelit desítku a ne, že chci střelit ránu podle dobrého návodu. Tento zásadní rozdíl v myšlení mne donutil vstát potřetí. Kleknul jsem si na obě nohy a koukal směrem k terčům. Zavřel jsem oči a začal jsem dýchat. Soustředil jsem se na dech, vědomě jsem pozoroval tep srdce a pracoval na zpomalení. Času jsem měl dost a tak jsem nespěchal. Zase jsem se pohroužil do sebe. Mohl jsem pokračovat. Otevřel jsem oči a rychle jsem naplánoval, co teď budu dělat. Řekl jsem si, že „teď zalehneš, uděláš polohu, vystřelíš dvě rychlé rány nasucho, ale podle správného návodu, pak přejdeš do závodu“. Pak jsem to prostě udělal. Zalehnul jsem, uděl polohu, sušil dvě rány a třetí už byla naostro. Pokračoval jsem volně, srdce bušilo více, ale nedovolil sem si střelit ránu „špatně“. Napětí se stupňovalo, ale opravdu nejsložitější okamžik nastal až při předposlední ráně (10,1 – nejhorší rána v závodě). Vystřelil jsem jí jako jedinou ránu závodu napodruhé. Dostal jsem ji, jak říkám „od Boha“. Poslední ránu jsem udělal dobře a bylo po závodě. Podíval jsem se hned na obrazovku a uviděl jsem 10,7. Byl konec, pravou ruku jsem zaťal v pěst a zakřičel jsem „je to tam“. Nikdy to nedělám, ale tentokrát jsem to udělal naprosto spontánně. Ozval se potlesk jako pochvala kolegů a diváku a já jsem dal svojí velkorážce pusu na lícnici a vstal. Potřetí 600 a ještě na konci kariéry. Vzpomněl jsem si na průpovídku používanou s bráchou Standou, že „Bůh rozhrnul oblaka a hledal někoho, kdo bude dnes vítěz“. Byl to můj den.

Sobota byla ve znamení závodu 3x40, ale já jsem se nenominoval. Měl jsem tak šanci vidět řadu super střelců, kolegů, kterých si vážím. Úžasné střílení Petra Sidiho, Pera Sandberga, Reimonda Debevce a dalších.

Nedělní závod byl závod standardní velkorážná terčovnice 3x20. Tato zbraň je omezená váhově a zároveň spoušť musí být těžká minimálně 1,5kg. Jedná se dlouhodobě o naší (ČR) parádní disciplínu, která nám přinesla řadu úspěchů na nejvyšších závodech.

Počasí bylo podobné jako předchozí dny. Snad jen trochu tepleji a větrno. Vítr na 300 metrů je rozhodující a mnohdy limitující parametr. Tak začal i závod. Nástřel jsem absolvoval zase delší, protože vítr jsem musel řešit předsazováním a cvakáním dioptrem. Závod jsem začal celkem slušně, ale jistota v zásahu byla ovlivněná větrem. Jednu devítku jsem střelil právě v době, když jsem nezkontroloval směr větru. Celkem tedy 199 bodů, což je začátek běžný, kterým nic nezískáte, ale ani neztratíte. Jinak jsem se připravoval spíš na polohu vstoje. Stoják byl tuto sezonu mojí černou můrou. Při tréninku jsem řešil nastavení bodky a tak jsem z tréninku věděl, že jsem zase schopen střílet dobře. Nástřel jsem střílel hlavně rytmicky a také jsem zaznamenal střelbu střelce z Norska, který střílel naprosto perfektně. Viděl jsem jeho jistotu a odezvu v zásazích. Po závodě jsem zjistil, že nastřílel 196 bodů, nádhera. Já jsem zvolil svůj pomalý způsob a střílel jsem klidně a poměrně přesně. Několik ran jsem střelil 9,9, ale nic jsem neřešil. Střelba byla přesná, seskupení výborné. Nastřílel jsem 193 bodů. Věděl jsem, že po dobrém stojáku závod začíná vkleče. Klečáka považuji za svoji nejzvládnutější polohu. V době mojí největší formy jsem střílel 200 z 200 možných. Věděl jsem, že klečáka mohu nastřílet bezchybně. Nástřel mi nešel. Střílel jsem daleké chyby. Sledoval jsem vítr a snažil jsem se nacvakat tak, že jsem zasahoval střed terče. Vítr se částečně měnil a já jsem si nemohl vybrat bezpečnou stranu. Vsadil jsem tedy na předsazování. Posledních pět nástřelných ran jsem střílel už s jistotou a přesně. Přepnul jsem do závodu a chtěl začít. Vítr však zesílil a já jsem se rozhodl počkat s výstřelem. První ránu jsem předsadil hodně a střelil jsem 9,9 proti větru. Vyndal jsem z ramene a čekal na „svůj vítr“. Po chvilce se vítr vrátil do normálu a já jsem tedy založil do ramene a zasušil si. Pokračoval jsem pak ve stejném tempu. Udržoval jsem pracovní tempo a kontroloval vítr. Musím přiznat, že jsem si před začátkem klečáku dovolil celkem tři devítky, ale jak jsem přidával ránu za ranou, viděl jsem, že mohu střílet bez chyb. V závěru jsem musel zase použít techniku zpomalování tepu srdce. Na poslední tři rány jsem zrušil polohu vyndáním zbraně z ramene. Podle ověřeného návodu jsem sušil dvě dobře provedené rány a pak jsem dokončil klečáka desítkami. Celkem 199. Vše jsem ukončil rituálem polibku na lícnici a vstal jsem. Pak už jen proběhla kontrola spouště a spousta gratulací.

Vyhlášení a rozloučení s kamarády bylo úžasné, ale i smutné. Vysvětloval jsem, že je konec a že příští rok již mezinárodní závody asi střílet nebudu. Čím více jsem vysvětloval, tím jsem si jasněji uvědomoval, že mi budou všichni chybět. Nevím, zda ještě někdy potkám ty úžasné kamarády z Itálie, vždy přející Švédy, veselé Dány a řadu dalších. Bude mi však nejvíce smutno po klukách z našeho týmu. Nikdy nemohu zapomenout na „Dědka“ tedy na Milana Macha, na Tomáše Jeřábka a Milana Bakeše. Jsou to moji družstevníci. Díky nim a s nimi jsem porážel Evropu, ale i celý svět. Dík však patří všem lidem, kteří mi věřili, podporovali a vytvářeli podmínky. Jsem tedy tak trochu kluk pánů Ing. Petra Barocha, Petra Kůrky, Petra Kovaříka, Pavla Bitnera, Jirky Voglera, Pavla Soukeníka, Vladislava Šaňáka a člověka, který mi hodně pomohl, pana Stanislava Stupky.

Díky všem, držte mi pěsti, ať se neztratím a najdu další motivaci dělat něco naplno a pořádně.

Váš Luboš Opelka

Spolupracujeme