Naši nejlepší

ČESKÝ STŘELECKÝ SVAZ, z.s.

Jak jsem potkal pušky v Pekingu

Zdroj: Vladislav Šaňák
Datum: 14.07.2014
e-mail: sanak@shooting.cz

jak jsem potkal pušky v Pekingu

Omlouvám se za použití parafráze názvu knihy vynikajícího českého autora Oty Pavla „Jak jsem potkal ryby“ pro nadpis následujícího článku, s obsahem mého sdělení nebude dále mít nic společného. Snad jen to, že i já jsem po dlouhém úsilí „potkal“, co jsem hledal a to byly zbraně Adély Sýkorové a Nikoly Mazurové, které měla dopravit letecká společnost Air France (AF) z Paříže do Pekingu na soutěž Světového poháru, jež se v hlavním městě Číny konala od 30.června do 9.července letošního roku. AF se to, tak jako v mnoha dalších případech, bohužel nepodařilo. Po příletu malé skupinky, ve které byli mimo již dvou zmiňovaných děvčat ještě Gábina Vognarová a trenér Luboš Opelka do Pekingu se ukázalo, že AF nedopravila mimo zbraní ještě ani kufr s osobními věcmi Adély. A tak trenér Opelka udělal jedinou možnou věc – v kanceláři pro ztracená zavazadla vše nahlásil a skupinka odjela zklamaně na střelnici a následně do hotelu.

To, že při cestování na velké vzdálenosti letadlem nebudou do cílové destinae dopravena všechna zavazadla, bývá „noční můrou“ cestujících a zvláště pak osoby, která za cestující skupinu odpovídá. V případě zbraní se komplikace násobí, protože mnohdy musí být při kontrole na celnici cílové země osobně přítomni i majitelé zbraní se všemi doklady. Pokud jsou zbraně dopraveny následujícím spojem další den a nebo ještě později, nastává martýrium dopravy závodníků na letiště a zpět, obvykle taxíky, což není vůbec levná záležitost. Je to ale ta lepší varianta, pokud se ví, že zbraně jsou na místě a jde jen o celní a policejní kontrolu. V případě ztracených pušek Adély a Nikoly tomu ovšem bylo jinak. O jejich kufrech se zbraněmi a tašce s osobními věcmi nebylo nic známo. Pojďme ale celou historii sledovat postupně.

Jak vůbec došlo k tomu, že skupinka puškařek cestovala s AF, vyhlášenou svým nepořádkem v dopravě zavazadel? Při výběru dopravce hrála rozhodující úlohu cena dopravované nadváhy. AF počítá kusy zavazadel, přičemž každé zavazadlo může vážit do 23 kg. První je zdarma, za druhé zavazadlo je poplatek 100 EUR a třetí stojí 200 EURO pro každého cestujícího. Cena nadváhy se tedy u tří střelkyň a trenéra vyšplhala na 800 Euro, což je ale podstatně méně, než bychom museli za nadváhu zaplatit u Emirates, s nimiž letěli všichni ostatní čeští účastníci SP v Pekingu. Museli se ovšem „vejít“ do limitu 30 kg na osobu (včetně zbraní, osobních věcí a střeliva), což se brokařům a pistolářům podařilo. Cena za letenku přitom u Emirates činila neuvěřitelných 16 tis. Kč, zatím co u AF se pohybovala kolem 30 tisíc. Za nadváhu ale Emirates počítají 1800,- Kč/kg při cestě tam i zpět, což by při váze střelecké výbavy mohlo být 50 tisíc na osobu a jednu cestu. To pochopitelně nebylo možné akceptovat. Proto nakonec pomyslný konkurz pro dopravu střelkyň v puškových disciplínách vyhrála AF, s vědomím rizika, ale podstatně levněji. Rozhodování o dopravci ovšem provázejí i jiná důležitá kritéria. Nejdůležitější je, aby byla letecká společnost vůbec ochotna a schopna přepravit sportovní zbraně a střelivo do místa určení. Např. spolehlivá British Airways nesmí do Číny sportovní zbraně a munici dovážet. U Emirates je vyřízení povolení na převoz zbraní velmi komplikované (vyžadují kopie pasů, zbrojních průkazů, průkazů zbraní, pozvání v originále atd.), ale pokud vydají souhlas s přepravou, je možné se na společnost spolehnout. A to nemluvím o administrativě, nutné pro získání povolení pro dovoz zbraní do Číny, kde je jakýkoliv pohyb se zbraní zakázán...Cestování po světě se zbraněmi a municí je zkrátka stále komplikovanější.

S vědomím těchto souvislostí jsem po příjezdu puškařek ihned začal neradostnou situaci se ztrátou zavazadel řešit. Byl jsem si vědom i toho, že obě děvčata jsou v dobré formě a že naléhavě potřebují ještě před závodem trénovat, aby byla schopna podat odpovídající výkon. Měl jsem tedy na celý proces hledání jediný den. Volal jsem ihned pracovníkům cestovní kanceláře, která nám zajišťuje letenky, aby udělali u zastoupení AF vše, co je možné. Poslal jsem jim kopie označení zavazadel, které byly při hledání nejdůležitější a samozřejmě kopii zápisu o ztrátě zavazadel. Volal jsem také do příslušné kanceláře na letiště v Pekingu, ať už sám, nebo také za pomoci personálu recepce v hotelu a organizačního výboru. Všichni se zdáli být velmi vstřícní, ochotní, poznamenávali si vždy moje telefonní číslo, že mi zavolají, jakmile zavazadla přijdou, snad že už to bude příští linkou, večer, nebo ráno, případně odpoledne. Dostával jsem také z Prahy „zaručené“ informace o tom, že zavazadla v Paříži byla nalezena, že jsou na cestě, ale také že nevědí, co se děje, protože v Paříži je stávka zaměstnanců letiště a proto se vše nějak zdrželo...Skutečností však bylo, že následující den se zavazadla nenašla. To znamenalo, že střelkyně budou bez tréninku, pokud se pušky následujícího dne najdou a budou pro závod k dispozici. Pozdě večer pekingského času jsem dostal opět zaručenou zprávu, potvrzenou z centrály AF z Paříže, že zbraně byly konečně naloženy a že jsou letadle linky AF 382, která přiletí do Pekingu v 15:15 hodin následujícího dne. Opět tedy svitla naděje, že by děvčata mohla – sice bez tréninku, ale přece – ve vzduchové pušce startovat. Hned ráno jsem volal na letiště, ale opět jsem se dozvěděl, že o zavazadlech v letadle nemají žádné zprávy. Když mi totéž zopakovala pracovnice letiště brzy dopoledne, došla mi trpělivost. Jak je možné, že se přísně sledovaná zavazadla se zbraněmi pohybují po letištích a letadlech bez kontroly, na co potom slouží celý ten elektronický systém...nezbývá, než všechno prověřit osobně. Musím se na letiště vydat, a to hned. Pokud je informace o AF 382 pravdivá, musím zbraně od letištního personálu získat a dopravit na střelnici. Vybavil jsem se dokumenty a klíčky od kufrů na zbraně obou děvčat, v recepci zjistil, na který terminál letadlo z Paříže přistane a nechal si zavolat taxi. Během hodinové jízdy (z hotelu na letiště je to cca 50km) jsem přemýšlel, co udělat. Padla na mě beznaděj, hledat něco na letišti, které odbaví tisíce cestujících denně, bude jako hledat jehlu v kupce sena. Postupně jsem na letišti našel prostor, kde po příletu opouštějí pasažéři celnici. Nyní jsem se potřeboval dostat k dopravníkům, kde si cestující vyzvedávají zavazadla, tam je někde kancelář pro ztracená zavazadla. Na druhý pokus se mi podařilo přemluvit pracovnici bezpečnostní služby, aby zavolala někoho z ostrahy zavazadel, kdo by mě doprovodil do kanceláře. Nejdříve jsem si připadal jako „obtížný hmyz“, ale nakonec se nějaká osoba, mluvící trochu anglicky dostavila a doprovodila mě k přepážce zavazadel. Tam jsem argumentoval, že mám nové informace, že zavazadla musela být na AF 382, které práve přistálo a aby vše prověřili v systému. Měl jsem vše napsané na listu A4, číslo letu, čísla zavazadel, data, jména, abych to úřednicím zjednodušil. Bohužel v hlášení o zavazadlech se naše čísla nenašla. Když jsem se nenechal odbýt, pustili mě mezi dopravníky, abych se prý podíval sám, že ani v místnosti pro ztracená zavazadla nic není. Procházel jsem mezi pásy a v rohu haly jsem uviděl hromadu kufrů a tašek. Hurá! Mezi nimi byla taška Adély. To už bylo částečné vítězství. Nebude muset kupovat oblečení na pobyt v Pekingu. Ale kde by mohly být případně zbraně? V nadměrných zavazadlech. Můj doprovod mě věrně následoval k přepážce nadměrných zavazadel a tam se mnou setrval asi tři čtvrtě hodiny. Pak už bylo jasné, že zbraně prostě mezi nadměrnými zavazadly nejsou. Tím celá akce neúspěchem končí. Vrátili jsme se do kanceláře a jedna žena z personálu se nabídla, že spolu se mnou napíše ještě jednou urgenci do Paříže, ať bleskově zbraně do Pekingu pošlou. Brala si mě za svědka, že urgentní zprávu do Paříže posílá a tak se také stalo. A ejhle, najednou se v kanceláři objevil nějaký muž v uniformě celníka a řekl, že nás slyší neustále konverzovat o zbraních a že v policejní služebně v trezoru mají nějaká zavazadla se zbraněmi. Přišlo mi to, jako kdyby se objevil kouzelný dědeček z pohádky. Po cca 20 minutách telefonování se ukázalo, že se jedná o zbraně, které hledám. To už jsem nahlas zajásal. Pak mě vedli rúznými vchody, chodbami, výtahy a schodišti na druhou stranu letiště až do policejní služebny, otevřeli trezor a vyndali z něj hledané kufry. Kontrola zbraní už byla jen třešničkou na dortu sladkého vědomí, že start v soutěžích je zachráněn. Znenadání se v policejní pracovně objevil i někdo z organizačního výboru a sdělil mi sladkou novinku, že na mě a na zavazadla venku před letištěm čeká autobus, který mě zaveze na střelnici. K mému překvapení to byli další členové českého týmu, kteří ten den přicestovali linkou Emirates do Pekingu a byli stejně jako já překvapeni z našeho setkání. To, že bych na ně čekal na letišti, nebylo domluveno.

K „martýriu“ se zbraněmi patří ještě jedna kratší historka. Po uložení kufrů na střelnici, prozatím bez registrace do systému (to se mělo udělat za osobní přítomností našich střelkyň zítra) jsme odjeli do hotelu, kde jsem organizoval převzetí klíčů od pokojů a evidenci nových hostů, mě vedoucí recepce požádal, abychom předložili naše zavazadla ke kontrole bezpečnostní službě. To mě naprosto šokovalo a tento požadavek jsem odmítl s tím, že při mém příjezdu nikdo nic takového nepožadoval. Všichni naši noví členové výpravy, rovněž konsternovaní čínským požadavkem, se pak rozešli do pokojů. Netrvalo dlouho a ozval se telefon z recepce pro vedoucího výpravy, že kontrola zavazadel musí být provedena. Dělal jsem, že nerozumím, že máme poradu a že vše vyřídíme později. Třetí pokus čínských policistů byl vážnější – zazvonili a vstoupili do mého pokoje. Celkem tři osoby a kameraman, který vše detailně natáčel. V té době už měl trenér Putna vybalené věci poskládané na posteli. Nabídli jsme jim, aby si vše překontrolovali. Pak mě napadlo, že někdo mohl horlivě ohlásit přepravu zbraní a vysvětlil jsem policistům, že pokud chtějí vidět zbraně a munici, vše jsme uložili podle čínských předpisů na střelnici a žádné zbraně v hotelu nejsou. Prozkoumali to, co měli od nás k dispozici, nafilmovali si naše hovory a odešli. Tím celá epizoda skončila. Poučení je jednoduché: dodržovat přesně předpisy hostitelské země, neboť „velký bratr“ tě vidí všude.

P.s.

Air France „nezklamala“, při návratu skupinky puškařek a trenéra do Prahy byly doručeny jenom zbraně a střelivo, žádné další zavazadlo nepřišlo, vše se vyřizovalo dodatečně.

Vladislav Šaňák, vedoucí výpravy na SP v Pekingu

Spolupracujeme