Naši nejlepší

ČESKÝ STŘELECKÝ SVAZ, z.s.

Josef Gönci : Pomáhá mi víra

Zdroj: Vladislav Šaňák
Datum: (?)
e-mail: sanak@shooting.cz

Každé sportovní odvětví má své hvězdy. Stálice, které často vyhrávají vrcholné závody, téměř ve všech soutěžích se probojují mezi finalisty a vždy dosáhnou výsledku, za který se nemusí stydět. Střelectví má také své osobnosti, jejichž jména se vyslovují s úctou a jsou známá nejenom v prostředí našeho sportu, ale i ve veřejnosti. Patří mezi ně například Švéd Skanaker, Nor Stenvaag, Čech Kůrka nebo Ital Didonna. Tato jména vstoupila již do povědomí střelecké veřejnosti natolik, že ani není nutné uvádět disciplíny, ve kterých startovali nebo startují. Současné období je ale v našem sportu charakterizováno dravým nástupem střelců mladé generace. Pokud zůstaneme pro tentokrát pouze u puškových disciplín mužů, nelze vedle stálic typu Amat, Foth, Beliajev nepřipomenout závodníky, kteří se prosadili spíše v posledním olympijském cyklu. Jsou to např. Klees, Waibel, Martinov, ale také střelec ze Slovenska, Josef Gönci.

Tento třiadvacetiletý závodník na sebe výrazně upoutal pozornost veřejnosti díky zisku bronzové medaile na olympiádě v Atlantě. Ten, kdo střelbu sleduje podrobněji, si však jistě tohoto talentovaného střelce všiml již o několik let dříve. Protože patřím k lidem kteří se již delší dobu pohybují v prostředí přípravy a závodění nejlepších střelců, znám Josefa již od jeho juniorských let. Až dosud jsem však neměl příležitost poznat jej více osobně. Tato šance se naskytla při mezinárodním závodě v Plzni, kde jsme si s Jožou několik hodin o něm samém i o střelbě povídali. Některé jeho tréninkové a závodní postupy a životní filosofie jsou natolik zajímavé, že jsem se rozhodl o nich poněkud obšírněji napsat. Snažil jsem se však zaměřit více na metodickou oblast, což by mohlo být zajímavé spíše pro samotné střelce.

Josefův zájem o střelbu se projevil stejně jako u mnoha malých chlapců. Děda mu půjčoval vzduchovku a největší zábavou bylo závodit s ostatními kluky střelbou do terče. Pravidelně se začal střelbou zabývat v jedenácti letech, ve střeleckém kroužku ve škole. Odtud potom o dva roky později přešel do tréninkového střediska mládeže k trenérovi Kopeckému a od té doby je možné hovořit u Josefa o střeleckém tréninku. Od začátku byla pro něj charakteristická snaha a vůle se prosadit, ohromná motivace dosáhnout úspěchu, stát se nejlepším. V průběhu několika let se učil střílet vzduchovkou, kde vyzkoušel snad všechny typy od Haennel 550 až po FWB. Učil se i malorážku, později u trenéra Ščerbanovského a jeho výsledky se již pohybovaly v úrovni 1140 bodů. V té době vyzkoušel snad všechny typy střeleckých poloh. Jak říká, při jeho štíhlé a vyšší postavě posouval ruku na pažbě, měnil délku řemenu, umístění háku, délky pažby a výšku lícnice, v zájmu dosažení výsledku dokázal při nepříznivém vývoji závodu změnit i desetkrát styl střelby. Pak ale v průběhu roku 1992 došlo ke zlomu. Uvědomil si, že nutnou podmínkou k tomu, aby se prosadil do absolutní špičky, je změna způsobu přípravy a závodění. Rozhodl se změnit trenéra. Požádal o spolupráci Antonína Beláka, který v té době již nepracoval ve střelectví, ale měl velké zkušenosti s vedením sportovců a také vědomosti pramenící ze studia různých filosofií. Ten však nepřijal žádost už tehdy nejlepšího slovenského střelce ihned, nýbrž ponechal si určitý čas na rozmyšlenou. Po několika měsících, jakmile zjistil, že to Josef Gönci myslí s přesným plněním trenérových představ vážně, s převzetím trenérské odpovědnosti a povinností souhlasil. Tehdy Josefovi slíbil, že pokud bude plnit trenérovy pokyny, do půl roku, to znamená na ME 1993

v Brně, se Josef stane mistrem Evropy. To se skutečně splnilo a junior Gönci získal na ME celkem 5 medailí, z toho 3 zlaté. Vzájemná spolupráce trenéra a závodníka do budoucna byla potvrzena.

U tohoto důležitého faktu se zastavme. Vztah závodníka a trenéra bývá velmi často diskutovaným tématem. Dnes téměř převažuje názor, že špičkový sportovec musí být samostatný, schopný řešit všechny otázky tréninku a závodů, analyzovat výsledky soutěží. Měl by být schopen sám posoudit techniku střelby, střelecké polohy, vypracovat a pak plnit taktiku v závodě, umět se spolehnout sám na sebe. Trenéra pak potřebuje jenom jako konzultanta svých názorů, případně jako kouče se schopnostmi psychologa v soutěžích. Tuto filosofii potvrzuje i současný nejlepší světový střelec v pistolových disciplinách Didonna ve svém interviev po OH v časopise UIT. On sám sbírá náměty pro vylepšení tréninku spíše diskusí s kolegy s tím, že si sám odzkouší, jak mu nová věc funguje. Tento celkový trend, jež preferuje absolutní samostatnost závodníka, staví trenéra do role pouhého organizátora, případně manažera. Avšak na příkladu Josefa Gönciho můžeme vysledovat, že se ještě občas objeví vztah trenér - závodník na bázi vzájemné absolutní důvěry, který je pro závodníka přínosem. Trenér je schopen postihnout vývoj, má dlouhodobou představu a zkušenost o tom, jak a co trénovat v jednotlivých obdobích sezóny, měl by vědět, co je důležité pro výsledek závodě. Vidí závodníkovy chyby, dává mu nápady a myšlenky, analyzuje situaci. To vše proto, aby závodník neztrácel čas zkoušením dávno objeveného, co mnohdy platí ve sportovní přípravě obecně. Úkolem trenéra je zachytit vše pozitivní, co vede k zasažení středu terče, tak, aby bylo možné tento postup vždy zopakovat. Jeho role konzultanta ovšem zůstává, musí být schopen vyslechnout a poradit závodníkovi vždy, kdy to potřebuje. Jedním ze vzájemných závazků trenéra Beláka a střelce Gönciho bylo plnění uloženého tréninkového plánu. To např. v době přípravy Josefa k maturitní zkoušce znamenalo trénovat i pozdě v noci. Výjimkou nebyly ani půlnoční dvouhodinové tréninky, zaměřené na výdrž, po kterých se střelec únavou svalil přímo do postele. Věděl však, že splnění plánu trenérovi slíbil a věřil, že na tom stoprocentně závisí osud jeho výsledků. Sám ze zkušenosti vím, že vzájemná důvěra obou partnerů vedla až k tomu, že první Josefovy kroky po získání medaile na SP v Hirošimě vedly k telefonu, volal trenérovi domů. Můj osobní názor koresponduje s tím, jak střelec Gönci a trenér Belák jednají. Ze zkušenosti vím, že v období, kdy čeští střelci získali tituly mistrů světa, byla naše vzájemná spolupráce s Kůrkou, Bakešem a Soukeníkem také na velmi osobní bázi vzájemné důvěry. Je otázkou, zda současný trend samostatnosti závodníků nevychází také z malé ochoty trenérů do práce se zcela ponořit, přesvědčit střelce, že je pro ně výhodnější podělit se s trenérem o společnou práci v přípravě, z nedostatku odvahy nést zodpovědnost, prožívat vše do hloubky se závodníkem. Mohu potvrdit, že tento postup je povznášející, pokud se výsledky daří, ale také zraňující, jestliže přijde neúspěch.

Spolupracujeme